HISTORIE KOŘENÍ A BYLINEK 2

d svého vzniku se ţivot na Zemi řídí všemocnými zákony přírody. Podle nich vše vzniká, rozvíjí se i zaniká. Ţivé organismy se řídí pudy a geneticky zděděnými podněty. Zvířata se umějí vyhnout jedovatým rostlinám, a kdyţ jsou nemocná, umějí uţívat některé rostliny a minerály. Podobně se v souladu s přírodou vyvíjel i člověk, který svojí rozumovou činností dokázal tento proces samoléčení rozvíjet, objevovat nové léčivé rostliny, odevzdávat zkušenosti svým druhům, ale hlavně dalším generacím. Vţdy se našli jedinci, kteří to ovládali lépe, a tak, ještě dávno před vznikem písma, se ze samoléčitelů stávali první lékaři. Svazky léčivých rostlin našli paleontologové mezi zkamenělými zbytky našich neandrtálských předků.
Písemná „paměť― lidstva sahá do starého Egypta, odkud pochází první doklad o pouţití rostliny jako léčivého prostředku, datovaný do necelých tří tisíciletí před naším letopočtem. V tomto období se vynořuje z hlubin starověku první „zázračný lékař― Imhotep. Jak plynul čas, přibývalo údajů o dalších významných lékařích. Zakladateli staročínské medicíny jsou dva soupeřící císaři – „ţlutý― Chuang II. a „červený― Sen nung, kteří uţ v 27. století před n. 1. sbírali léčivé rostliny a léčili bylinkovými čaji. Bylinkářstvím se v 10. století před n, l. zabýval i slavný ţidovský král Šalamoun, jehoţ herbář obsahoval prý aţ tři tisíce rostlin. Ve starém Řecku působil ve 12. století před n. 1. „bůh lékařství― Asklepios. Své pacienty léčil komplexní metodou, podobnou dnešním koupelím. Po něm přišel „otec lékařství― Hippokrates (460-370 před n. 1.). Jeho zásada, ţe neléčí lékař, ale příroda, platí dodnes. Zakladatelem staroindické medicíny byli v 6.-8. století před n. 1. lékaři Šašruta a Čaraka. Od nich pocházejí první údaje o chirurgii, ale i potřebě správné výţivy, kdyţ tvrdili, ţe pro nemocného je velmi důleţité, co a jak jí. Lékařskou vědu starého Říma reprezentuje lékař řeckého původu Dioscurides, který kolem roku 60, uţ našeho letopočtu, vydal první knihu o léčivých rostlinách s popisem přibliţně šesti set rostlin. Po něm následoval Galenos (129-200), který kromě geniálních chirurgických výkonů léčil i bylinkami.
Sloţité směsi z mnoha léčivých rostlin se po něm dodnes nazývají galenika.
V raném středověku se lékařství přestěhovalo do klášterů, kde setrvalo prakticky aţ do konce tohoto období. Prvními takovými lékaři byli v 3. století Kozma a Damián, po nich Benedikt z Monte Casina, zakladatelé tzv. klášterní medicíny. Její významnou představitelkou byla abatyše Hildegarda z Bingenu (1098-1179), jejíţ obsáhlý herbář tvořil základní lékařskou literaturu budoucích staletí. Středověkou medicínu si nemůţeme představit bez díla Kánon lékařství z 11. století od arabského lékaře Avicenna, který později ovlivnil i evropské lékaře. Na jeho učení
Page 9 of 158
reagoval Paracelsus (1493-1541), autor učení o tzv, signatuře, coţ znamená, ţe rostliny uţ svojí barvou, tvarem a podobností s jednotlivými lidskými orgány naznačují své léčebné uplatnění. Tedy ořech, podobný mozku, léčí mozek, ţluté rostliny ţlučník a-pod. Nejvýznamnějším dílem středověku se však stal v roce 1557 kniţně vydaný herbář Petra Ondřeje Matthioliho.
Éra novověku přinesla další významné léčitele. Na Slovensku k nim patří mnich fráter Cyprián, který působil v Červeném klášteře u Dunajce a kněz Juraj Fándly, autor první slovenské knihy o bylinkách, která vyšla pod názvem Zelinkář v roce 1793. Jejich následovníky byli další významní bylinkáři, ale i vědci a publicisté zabývající se léčivými rostlinami. Z jejich velkého počtu si připomeňme české lidové bylinkáře Karla a Váňu, legendárního léčitele Jana Mikoláška, fytoterapeuty-publicisty Josefa A. Zentricha a Ing. Jiřího Janču. Z Francie jsou u nás známí bylinkáři Maurice Messéqué a Leclerc, z Německa propagátor vodních kúr Sebastián Kneipp, MUDr. R. F. Weiss, Franziska von Au, Barbara a Petr Tehissovi. Z Rakouska je to populární lidová bylinkářka Maria Tre-benová. Na Slovensku se léčivým rostlinám věnoval světoznámý pěstovatel Jozef Angelli, propagovala je autorka bylinkových atlasů
Eudmila Thurzovi Současnost reprezentují farmakognoz a autor Příručního atlasu léčivých rostlin a lesních plodů, naší nejrozsáhlejší publikace o léčivých rostlinách, dr. Jaroslav Kresánek, fytoterapeut MUDr. Karol Mika, Eva Mošovská, dr. Ferdinand Gašpierik a mnozí další.
S rozvojem vědy v 19. a 20. století se oficiální medicína a bylinkářství čím dál tím více rozcházejí, i kdyţ nové chemicky vyrobené syntetické léky vznikají na základě rozborů osvědčených rostlinných léků. Lékařská věda jde mílovými kroky dopředu a bylinky se dostávají na okraj zájmu. V druhé polovině 20. století a na přelomu milénia však nastává renesance bylinek, jako reakce na negativní vlivy nadměrného uţívání syntetických léků. Staré, staletími ověřené recepty a bylinky o-pět nacházejí uplatnění. Uţ ne jako hlavní léky, ale jako zdraví podporující výţivové doplňky, preventivní prostředky, na podpůrnou léčbu, ale i na domácí léčení trávicích, chřipkových a dalších kaţdodenních onemocnění.

Co obsahují bylinky

CO VŠECHNO KOŘENÍ OBSAHUJE?
Alkaloidy – Působí na centrální nervovou soustavu, mohou zklidňovat, nebo dráţdit, zmírňovat, nebo naopak zvyšovat bolest. Často jsou vysoce toxické, ale jsou i účinnými léky. Najdeš je například v pepři, pískavici, paprice, černuši nebo puškvorci.
Glykosidy – Podporují chuť k jídlu, zklidňují dýchání a regulují srdeční činnost, některé mají například i močopudné účinky nebo uvolňují křeče. Najdeš je ve skořici, hřebíčku, zázvoru, muškátu, badyánu, jalovci, šafránu a dalších.
Saponiny – Látky ve větším mnoţství jedovaté. Mírně dráţdí sliznice trávicího traktu. V malém mnoţství mají močopudný a protizánětlivý účinek. Zlepšují vykašlávání a rozpouští hleny. Saponiny obsahuje tymián, černuše, brutnák, pískavice, majoránka a další koření.
Hořčiny – Tyto hořké látky řadíme do glykosidů. Ovlivňují zejména činnost trávicího traktu, podporují tvorbu slin, ţaludečních šťáv, střevní peristaltiku, zlepšují chuť k jídlu a usnadňují tělu vstřebávání bílkovin. Jsou obsaţené například v zázvoru, majoránce, puškvorci, levanduli, chmelu.
Flavonoidy (=bioflavonoidy)
Mezi tyto látky patří třeba kvercetin, rutin nebo hesperidin. Zdrojem je třeba routa nebo albedo (bílá část plodu mezi duţinou a slupkou) citrusů. Pomáhají proti lomivosti kapilár, kornatění tepen i vysokému krevnímu tlaku.
Silice (éterické oleje) – Velmi různorodá skupina látek. Ovlivňují dýchání a trávení, ničí bakterie, mají močopudný účinek, ale také tlumí činnost nervového systému. Jsou obsaţené v hluchavkovitých rostlinách, v mátě, mateřídoušce, tymiánu. Také ve fenyklu, chmelu, kmínu a v citronové kůře, skořici, zázvoru, badyánu a mnoha dalších kořeních
Vitamíny – Zvyšují výkonnost a odolnost proti nemocem. V „zeleném koření― (natích) je obsaţen především vitamín C, A, skupina vitamínů B. Sušení výrazně sniţuje obsah vitamínů, stejně jako vaření, proto se doporučuje dávat natě aţ do hotových pokrmů. Vitamín C obsahuje křen, petrţelka, kopr, paţitka, libeček, cibulová nať, kopřivy a mnoho dalších. Vitamíny skupiny B jsou obsaţeny v naťových kořeních a v cibuli. Vitamín A najdeš v nati celeru, petrţele, kopru i cibule, dále třeba v řeřiše.
Fytoncidy – I v malém mnoţství mají schopnost ničit některé choroboplodné zárodky – viry, bakterie a plísně. Některé pomáhají odstranit i střevní parazity. Sušením se neničí. Fytoncidy obsahuje cibule, česnek, křen, koriandr, rozmarýn, a najdeš je také ve chmelu, hořčici nebo tymiánu.
Třísloviny – Látky působící proti průjmu, krvácení nebo nadměrnému pocení. Mají antivirové a antibakteriální účinky. Najdeš je v bazalce, yzopu, saturejce, majoránce a dalších kořeních.
Barviva – Příkladem těchto látek je například chlorofyl, který je obsaţený v zelených natích a má antibakteriální účinky, nebo jiţ dříve zmíněné flavonoidy.
Slizové látky – Tento druh látek má schopnost bobtnat ve střevech, čímţ způsobuje mírně projímavý účinek. Chrání sliznici zaţívacího traktu před dráţdivými látkami. Jsou obsaţené v brutnáku, puškvorci, v pískavici nebo ve skořici.

HISTORIE KOŘENÍ A BYLINEK

V dobách dávných byly bylinky a koření velmi luxusním zboţím, vyhrazené jen bohatým a mocným. Dnes je naštěstí všem dostupné, ale přesto zůstává nepostradatelnou součástí vaření s nedostiţným zdrojem vůní a chutí, bez nichţ by bylo jídlo velmi fádní. Pouţívání koření v kuchyni je především otázkou chutí, ale tyto ingredience byly odedávna ceněny i kvůli léčebným schopnostem. BYLINKY, KOŘENÍ A RAKOVINA Asi netušíte, ţe malé zelené bylinky a barevné koření mají takovou moc a sílu poprat se s nejzákeřnější chorobou této doby. Je to opravdu fascinující, ale je to tak. Nádorové buňky nemají kořeněná jídla vůbec rády! Mezi pozoruhodné vlastnosti bylinek a koření patří vysoký obsah protizánětlivých látek, které jsou schopny brzdit zánětlivé procesy v buněčném prostředí, kde se nádorové buňky nacházejí. Jednoduše řečeno díky protizánětlivým a protinádorovým účinkům blokují bylinky a koření progresi nádoru. Ptáte se, které to jsou? Nebudu vás více napínat! Kurkuma, zázvor, chili, hřebíček, to jsou naši hrdinové.
Koření podporuje spalování toxinů a zajišťuje, aby se živiny z pokrmu vstřebaly do organismu. Koření však také mění vlastnosti potravin tak, že se stávají lehce stravitelnými.

Otče náš text

Otče náš, jenž jsi na nebesích,

posvěť se jméno tvé.

Přijď království tvé.

Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny,

jako i my odpouštíme našim viníkům.

A neuveď nás v pokušení,

ale zbav nás od zlého.

Amen.

Latinsky:

Pater noster, qui es in cælis,

sanctificétur nomen tuum;

advéniat regnum tuum;

fiat volúntas tua, sicut in cælo

et in terra.

Panem nostrum quotidiánum da nobis hódie;

et dimítte nobis débita nostra,

sicut et nos dimíttimus debitóribus nostris;

et ne nos indúcas in tentatiónem;

sed líbera nos a malo.

Amen.

Zdrávas Maria - Ave Maria

Zdrávas, Maria, milosti plná,

Pán s tebou;

požehnaná ty mezi ženami

a požehnaný plod života tvého, Ježíš.

Svatá Maria, Matko Boží,

pros za nás hříšné

nyní i v hodinu smrti naší.

Amen.

Latinsky: 

Ave, Maria, gratia plena, Dominus tecum. Benedicta tu in mulieribus, et benedictus fructus ventris tui Jesus. Sancta Maria, Mater Dei, ora pro nobis peccatoribus nunc et in hora mortis nostrae. Amen.

Rozbor modlitby: Zdrávas Maria (známé také v latinské verzi Ave Maria) je jedna ze základních modliteb katolické církve, oslovující Marii, matku Ježíše Krista.

Text modlitby sestává ze dvou částí: První část tvoří slova, kterými Marii oslovil archanděl Gabriel při Zvěstování (L 1,28) a připojené požehnání, které pronesla sv. Alžběta při Navštívení Panny Marie (L 1,42). Tato část je užívána od 11. století v modlitbě hodin a v menších pobožnostech. druhá část je v 15. století připojená modlitba, jež obsahuje prosbu o přímluvu za odpuštění hříchů a podporu v hodině smrti.

Poprvé se vyskytla v textu Girolama Savonaroly Výklad Ave Maria (Esposizione sopra l’Ave Maria) z roku 1495 a rychle získala oblibu. V roce 1566 byl dodatek oficiálně schválen tridentským koncilem. Text Zdrávas Maria patří po Otčenáši k nejčastějším katolickým modlitbám. Spolu s Otčenášem a dalšími modlitbami jsou součástí růžence, Zdrávas Maria je také součástí mnoha jiných modliteb (např. Anděl Páně).

První část modlitby je spojením dvou úryvků z Lukášova evangelia, oslovení Panny Marie archandělem Gabrielem (L 1,28) a požehnání (L 1,42). Novozákonní text zní takto (v českém ekumenickém překladu, v českém prostředí je pochopitelně modlitba známa v mírně odlišné verzi): Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou. (L 1,28b)

Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla.(L 1,42b) Adresování modlitby Panně Marii je nezbytnou úpravou. Tomáš Akvinský ve svém komentáři poznamenává, že slovo „Maria“ v první části je jediné, ve kterém se modlitba odchyluje od biblického textu.

Nápis Ave Maria na kapli Panny Marie Šancovské na Vyšehradě v Praze. Až v 15. století byla k modlitbě připojena druhá část. Poprvé se vyskytla v textu Girolama Savonaroly Výklad Ave Maria (Esposizione sopra l’Ave Maria) z roku 1495 a rychle získala oblibu. Savonarola (později exkomunikovaný a popravený pro svou kritiku papeže Alexandra VI.) však vycházel z dřívější tradice, obdobné prosby se k modlitbě přidávaly v lidové zbožnosti v průběhu 15. století, podobný doplněk (bez „nyní i v hodině smrti naší“) je doložen z francouzské modlitební knihy z roku 1493 a z dalších textů.[1] V roce 1566 byl dodatek oficiálně schválen tridentským koncilem tím, že byla modlitba v této podobě připojena do Katechismu tridentského koncilu.

Současný oficiální latinský text s vyznačenými délkami zní tedy takto: Avē Marīa, grātia plēna, Dominus tēcum. Benedicta tū in mulieribus, et benedictus frūctus ventris tuī, Iēsus. Sancta Marīa, Māter Deī, ōrā prō nōbīs peccātōribus, nunc et in hōrā mortis nostrae. Āmēn

Spiritual Songs: Gregorian Chant in Sleeping Music

Hrozně ráda poslouchám gregoriánské chorály. Zde přidávám tento link, je to mezi relaxační hudbou a možná i druhem binaural hudby. Pomáhá mi to navodit tu správnou duchovní meditativní atmosféru.

Ježíš je pořád s tebou

Nádherné video, hodně mně uklidňuje, když vím, že nejsem sama. Hodně trpím na pocit samoty, ale když si vždy vzpomenu na Boha a představme si Boha, Ježíše, božskou lásku, energii všeho bytí jak chceme, je mi o něco lépe. Takové rodinné andělské křídla. Na druhou stranu, mi pomáhá takové chování i k tomu, abych byla lepším člověkem a neubližovala sobě a nebo ostatním.